1.1.2020 jsem sdílela tuto fotku s tím, že ve svém “budoiru” zahajuji striktní asociální mód, abych dopsala dizertaci o terénním výzkumu z Peru a vylezla na jaře jako doktorka antropologie.
Popisek zněl následovně:
Good bye for now. I’m turning on STRICT ANTI-SOCIAL (media) MODE and my ‘Red Boudoir’ into a study cave, where I will write my thesis about Peru and hibernate like a cocoon, until I’ll leave in Spring as a doctor of anthropology butterfly.
Oslavu doktorátu jsem původně chtěla udělat na Letní Slunovrat – 20. 6. 20 v Kavárně ROH, kde jsem zrovna měla také výstavu. (Mimochodem, ten samý den by bylo 100 let mé fenomenální moravské babičce Otylce, která doma a bezbolestně rodila mou pětikilovou matičku. ,))
Do pozvánky jsem tehdy napsala:
Srdečně všechny zvu k příjemnému sobotnímu odpoledni s komorním posezením na zahrádce kavárny ROH a jednou z posledních možností vidět v interiéru obrazy mé božské múzy Mariany a dalších úchvatných žen. Jejich portréty zde visí již od ledna 2020. Nedělala jsem však vernisáž, protože jsem byla v šíleném procesu psaní dizertační práce. Ráda bych vás tedy pozvala do tohoto krásného prostoru alespoň zpětně, kdy po půl roce vylezu ze své jeskyně. Vedle letního slunovratu bude důvodem k oslavě především to, že jsem se nezbláznila. Budu se moc těšit! 
Teoretickou část jsem dopsala, ale když jsem se chystala na analýzu dat z terénu, začalo to hodně drhnout… Jak jsem sdělila všem, co do kavárny dorazili, dizertaci jsem neodevzdala. Vysvětlila jsem to tím, že mi k veliké radosti nabídli učit v mé drahé Alma Mater FHS UK, což mohu vykonávat pouze jako doktorandka. Začala jsem také vést několik bakalářek.
Skoro ve stejný moment mi nabídli práci pro Beseder Gallery, kde dodnes organizuji výstavy a kulturní program.
Majitel galerie Eugen na oslavu mého “Znovuzrození” také zavítal a já považovala za obrovskou synchronicitu a znamení, že v ROH čepovali pivo z Pivovaru Kolčavka, kterého je také spolumajitel a který se nyní nachází přímo v areálu galerie.
Tu práci miluju a začala jsem se v ní totálně vyžívat. Asi největší radostí pro mě bylo organizovat s Otto Plachtem a peruánským velvyslancem výstavu „Plantas de Pucallpa“ umělců peruánské Amazonie.
Začala jsem se tedy věnovat všem těmto bohulibým činnostem a dokončení dizertace šlo stranou.
Co mě ale od psaní analytické části práce odrazovalo nejvíc, bylo vracet se k nejnáročnějšímu období mého života. Jak asi většina čtenářů těchto řádek ví, v Peru jsem otěhotněla – a to dokonce HNED PRVNÍ DEN výzkumu! Těhotenství bylo nesmírně náročné a měla jsem mnoho fyzických i psychických problémů, které vyvrcholily smrtí předčasně narozeného chlapečka několik dní po porodu a definitivním rozchodem s jeho otcem.
Udělala jsem na toto téma několik výstav a uměleckých projektů, které jsem synovi věnovala. Natočila jsem videa a rozhovory s dalšími ženami po ztrátě dítěte a snažila jsem se na sobě pracovat nejrůznějšími prostředky a metodami.
Rituály a ceremoniály, změněným stavem vědomí, psychedeliky, konstelacemi, meditací s terapií “Cesta” a já nevím co ještě…
Dokonce jsem se na čas uchýlila i ke klasické psychoterapii, které jsem byla odpůrcem.
Vše vyvrcholilo poutí do Santiaga de Compostela v srpnu 2022, kam jsem ale nedošla kvůli bolavému kolenu po operaci (které mě bolí doteď) … Každopádně ta skoro měsíční pouť mě OBROVSKY posunula a ty úžasné zážitky by byly na knihu!
Přes to všechno jsem však cítila, jako když se donekonečna plácám v začarovaném kruhu náročné práce na sobě a frustrace, že to nikam nevede. Že je veškerý efekt jen dočasný a já po čase zase spadnu na dno, odkud se opakovaně hrabu.
4.11. jsem odjela do Ostravy na “K smrti dobrý festival“, kde byla také projekce dokumentu “Otisk křídel” o perinatální ztrátě dítěte, ve kterém účinkuji a osvítila mě tam zničehonic myšlenka:
TA DIZERTACE je žába na prameni!
Její dopsání je PSYCHOMAGICKÝ AKT!
Něco mnohem hlubšího než pouhá aspirace na nějaký titul…
Můžu se stavět na hlavu a dělat milion ceremoniálů se všemi šamany světa, ale dokud neodevzdám a neobhájím tuhle práci a naposled se nevrátím zpátky v čase tam, kam jsem se už nikdy nechtěla vracet, neposunu se dál a nikdy neotevřu novou životní kapitolu. Nevymotám se z onoho kruhu.
Došlo mi, že jsem toho pro sebe sice udělala strašně moc, ale vždycky jsem se zabývala jen samotným porodem a mateřstvím a TOTÁLNĚ jsem vytěsnila traumatické vzpomínky na celé období “těhotenství v Peru”, v průběhu kterého jsem dělala výzkum a sbírala data v terénu.
O dopsání dizertace se pokouším od září, kdy jsem se vrátila z pouti, není však možné říci, že bych opět aktivovala onen striktní asociální mód, (kterému začátkem roku 2020 velmi pomohl koronáček).
Aktivuji ho tedy nyní – pro změnu ve Čtyřkolech, kam jsem se přestěhovala s magickou kočičkou Pusičkou.
Kromě práce pro fakultu a galerii budu asociál. Prosím držte mi palce a neberte si osobně, budu-li odmítat vaši milou společnost. 🙂
—
Mód plánuji deaktivovat v Beseder Gallery v březnu 2023 na kolektivní výstavě pro #EndoMarch2023, na které také vystavuji a navazuji na výstavu PLODNOST pro #EndoMarch2022.
Věřím, že už konečně budu mít OPRAVDU co slavit! 😀