Na Dušičky, 2.11.2024, proběhla v Boskovicích beseda ZASaŽENA s Gabrielou Tuatti o (ne)zrození nového života, jejíž součástí byla také má výstava portrétů devíti žen, které mají zkušenost s potratem, perinatální ztrátou dítěte nebo také opakovanými pokusy o umělé oplodnění IVF, které jsou pociťovány srovnatelně jako potrat. Součástí každého obrazu byl krátký popisek, který shrnoval, co dané ženě pomohlo vyrovnat se s těžkou situací a odkaz na videorozhovor s každou z nich.
Celý dušičkový večer iniciovala Vlaďka Koudelková v návaznosti na otevření pietního místa pro zemřelé a nenarozené děti na Boskovickém hřbitově. Účast byla velmi komorní, což zvláště vyniklo v grandiózním prostoru zámeckého skleníku Boskovice. Svědčí to o tom, že téma smrti, a ještě ve spojení s mateřstvím a neplodností, je velmi tabuizované a nepopulární. O to víc jsem vděčná, že se ho Vlaďka spolu s Gabrielou rozhodly otevřít a s celou akcí přišly!
Vedle mě se besedy účastnily úžasné a inspirativní ženy. Caroline Pajtlová, sestřička novorozenecké JIRP v brněnské nemocnici, která zároveň natáčí krásný a citlivý dokument Otisk křídel, ve kterém také účinkuji. Dále Štěpánka Pokorníková, ředitelka spolku Dítě v srdci, který se věnuje rodinám po perinatální ztrátě a se kterou nás pojí několik malých synchronicit, např. vnuknutí při pobytu ve tmě. A nakonec zástupkyně charity Blansko, Markéta Vejtasová a Naďa Ježová. Celou besedu je možné shlédnout na TV Boskovice. Zde je sestříhaný záznam se mnou a úvodním slovem Gabriely:
Na besedě jsem se potkala také se Štěpánkou, další mou modelkou výstavy MotherHood, která je nevyčerpatelnou studnicí inspirace! Pobyt u ní ve tmě v roce 2018 byl pro mě obrovsky klíčový, stála u mého propojení s Gabrielou.
Jak říkám ve videu, chtěla jsem se s ní spojit už dávno, když jsem byla v Peru těhotná a zrovna se dívala na záznam Duše K, kde účinkovala. Na to konto jsem jí začala sledovat a jednoho dne vidím, jak se ptá na pobyty ve tmě, že zvažuje právě Štěpánku, ale nějaký chytrák o ní psal různé “hejty”. Už jsem to nevydržela a napsala jí, ať se vykašle na to, co kdo říká a jede ke Štěpánce a že bych ji samotnou chtěla jako modelku výstavy Plodnost o “zázračných” početích údajně neplodných žen. Gabrielina odpověď mě totálně dostala. Napsala mi:
“Já o vás a o vašem projektu slyšela už tolikrát, že jsem jen čekala, až nás propojí vesmír.” 🙂
Celkově byl výlet do Boskovic NESKUTEČNĚ obohacující a to přesto, (nebo právě proto?), že byl celý prodchnutý tématem smrti. O tom, co všechno jsem tam zažila a co všechno jsem uzavřela, napíšu až někdy příště…
Koncept výstavy ZASaŽENA a příběhy žen
Výstava, která byla součástí besedy, byla pouze jednodenní dušičková a lidé se mě ptali, zda budou obrázky a příběhy někde k vidění online. Rozhodla jsem se tedy vše zveřejnit zde. Jednalo se o portréty žen, které byly součástí dvou mých výstav o mateřství “MotherHood”, které jsem věnovala svému chlapečkovi Luchimu Antonimu. První proběhla rok od jeho úmrtí, 13.4.2019, druhá v období od svaté Lucie 13.12.2020 do zimního Slunovratu 21.12.2020.
Všechny obrazy byly rovnoramenné trojúhelníky o rozměru 44 cm, protože chlapeček se narodil 4.4.2018. Ženy jsou na obrazech buď s duhovými dětmi, které přišly po ztrátě nebo s různými symboly a artefakty, které jsou vzpomínkou na miminko, které odešlo. Jedná se např. o lípu, pod kterou byl dán jeho popel nebo o svícen, který byl pro miminko vyroben.
Ženy jsou na obrazech nahé, jelikož jsou tyto portréty vzdáním holdu jejich tělu za to, co všechno prožilo a zvládlo. Většinu portrétů fotil otec miminka a stal se tak zároveň spoluautorem obrazu.
O konceptu obou výstav MotherHood mluvím v rozhovoru s Janitou Urbanovou:
Rituál na svatou Lucii
U zrodu druhé výstavy MotherHood byl rituál na svatou Lucii, který proběhl 13.12.2019 u mě doma jako malý kruh pěti žen po ztrátě miminka ~ Lenky, Veroniky, Daniely a Adriany. Svatá Lucie je patronka světla a naděje, proto jsme společně malovaly našim dětem vzpomínkové svícínky. Při této příležitosti jsme zjistily, že je Veronika velmi brzy po ztrátě miminka znovu těhotná. Inspirovalo mě to k tomu, udělat jí portrét se svíčkou věnovanou miminku, které odešlo a zároveň s dalším miminkem v bříšku, které symbolizuje naději do budoucna. Nakonec jsem se rozhodla udělat portréty všem pěti ženám z kruhu (včetně mě) a vznikl první impuls k druhé výstavě MotherHood, která proběhla přesně za rok ~ na svatou Lucii 13.12.2020. Všem čtyřem ženám jsem udělala nejen portréty se svíčkou, jako vzpomínkou na miminko, ale také jsem s nimi natočila videorozhovory o tom, co jim po ztrátě miminka pomohlo.
Sama sobě jsem udělala autoportrét, který vznikl na Velikonoční pondělí 13.4.2020, dva roky po odchodu mého chlapečka Luchiho Antoniho na druhý břeh a rok po první výstavě MotherHood. Portrét je focen u lípy, pod kterou odpočívá. Vedle svícnu vyrobeného na svatou Lucii držím také stříbrné velikonoční vajíčko, jako symbol koloběhu života a znovuzrození.
▲Veronika a Františka Linda
▲ Veronika (1983) má celkem 3 děti, o jedno však přišla v 5. měsíci těhotenství v roce 2019, kdy podstoupila vyvolávaný potrat. Tuto zkušenost však považuje za dar a hluboký transformativní zážitek, který jí otevřel dveře do vyšší životní moudrosti a síly.
Důležitou roli v tomto procesu hrály její vizionářské porodní sny, po kterých pocítila, že se vše děje tak, jak má. Velmi jí dále pomohl deník výtvarnice Lenky Blažejové „Mému miminku“, která je také modelkou této výstavy a skrze kterou jsme se seznámily. Záhy po ztrátě miminka znovu otěhotněla a portrét s Františkou Lindou v bříšku fotil otec miminka, František.
▲Lenka, Vilém, Čestmír a Nikola
▲ Lenka (1974) po narození dcery přišla v dalším těhotenství celkem o 3 děti; v 6. měsíci o dvojčátka Viléma a Čestmíra, kteří žili 3 a 4 dny. Pak znovu otěhotněla, ale miminku, kterému dala jméno Nikola, ve 3. měsíci přestalo bít srdíčko. Díky psychogynekoložce Heleně Máslové se vrátila k výtvarnému tvoření, což jí velmi pomohlo, znovu otěhotněla a narodil se zdravý syn. S odchodem miminek se vyrovnala také pomocí několika rituálů a pomohly jí i modlitby k Pražskému Jezulátku.
Její zkušenost se ztrátou miminek ji vedla vytvoření kreativního deníku „Mému miminku“, pomocí kterého mohou rodiče projít zármutkem skrze kreslení, psaní a sdílení svého příběhu.
▲Daniela a Daniel Čestmír
▲ Daniela (1973) v roce 2017 přišla o chlapečka v 8. měsíci těhotenství, jen několik dní po svatbě s jeho tatínkem Jiřím. Rok po porodu a po svatbě jeli na (opožděnou) svatební cestu do Peru, kde s Danielovým popelem udělali v předvečer Dušiček 1.11.2018 rituál šamanem u jezera pod horou Ausangate. Jako vzpomínku na chlapečka si Daniela nechala vytetovat vážku. Za velmi důležitý považuje především vědomý průchod truchlení bez vytěsňování. Jen tak je možné bolestný zážitek postupně transformovat ve smíření, úlevu až k pocitu obohacení danou zkušeností.
Následně vznikl tento portrét, který fotil Jiří.
Z předchozího manželství má ještě dceru a v průběhu těhotenství s Danielem byla už babičkou.
▲Adriana a Timi
▲ Adriana (1985) porodila v roce 2019 chlapečka Timiho, který se narodil předčasně ve 24. týdnu z důvodu abrupce placenty způsobené torzí dělohy a žil 7 dní. Při vyrovnávání se s touto mimořádně bolestnou zkušeností jí pomohlo především sdílení a nehodnotící naslouchání. Jednak s blízkými a také v rámci roční psychoterapie. Za velmi důležité považuje nevyhýbat se truchlení, dát si na něj čas a neutíkat před ním. Významným momentem byl dále rituál pro rodinu a blízké, při kterém se z abstraktního Timiho, kterého nikdo neviděl, stalo něco hmotného, téma jeho ztráty se otevřelo a pročistilo se vzniklé vakuum. Portrét fotil Menja, původem z Madagaskaru, otec malého Timiho. S Menjou má nyní další dva syny.
▲
Další 4 příběhy žen se týkají jednak nepodařených pokusů o umělé oplodnění IVF ve spojitosti s diagnózou neplodnosti a pocity osobního selhání. Dále potratu v ranné fázi těhotenství, který je co do statistik velmi častý, ale o to více je tato zkušenost bagatelizována a může být až překvapivě traumatizující. A nakonec zkušenosti s porodem mrtvé holčičky císařským řezem.
▲Anička a Tia
▲ Anička (1984) měla velmi závažnou a dle lékařů zcela neprůstřelnou diagnózu neplodnosti z důvodu nedostatku vajíček, nízké hormonální hladiny jako před menopauzou a endometriózy. Dle lékařů bylo vyloučené těhotenství bez IVF, které podstoupila celkem 5x. Každý neúspěšný pokus pociťovala jako obrovské osobní selhání, jelikož za IVF léčbu vydala necelých 200 tisíc korun a její tělo přesto nebylo schopné plody udržet. Upadala do hlubokých depresí a pocitů bezvýchodnosti, až se rozhodla pro několik razantních životních změn. Poté v roce 2018 přirozeně počala a porodila holčičku Tiu. Portrét vznik na den matek 10.5.2020 přesně 8 měsíců po porodu. Vyfotil ho otec holčičky, Australan Jeremy.
▲Terezka a Rozárka
▲ Terezka (1984) měla v roce 2017 zkušenost potratu v ranné fázi těhotenství. Přestože se jednalo o velmi běžnou záležitost, která postihuje zhruba každou pátou ženu, tato zkušenost byla pro Terezu velmi bolestná a vyrovnávala se s ní především prací na sobě. Snažila se přijít na jiné myšlenky např. pomocí otužování, rozhodla se také cestovat a se svým partnerem Robertem mě navštívila v Peru, kde jsem zrovna žila a byla ve 2. měsíci těhotenství. Společně také podstoupili detoxikační kůru založenou na zdravé stravě a krátce po jejím skončení počali dceru Rozárku, která se narodila v listopadu 2018. Tento těhotenský portrét s Rozárkou v bříšku vznikl v 36. týdnu.
▲Evita a Hugo
▲ Evita (1977) má celkem 4 děti, o dvě však přišla v 9. a 16. týdnu těhotenství. Tato zkušenost pro ni byla velmi bolestná, podle ní však šlo o „absolutní návrat ke své pravé bytosti, která tímto způsobem volala po znovuzrození.“ Pomáhaly jí v tom nejrůznější techniky, např. terapie cesta dle Brandon Bays, jóga pozornosti dle Tomášových, einstellung Bruna Groeninga ad. Po této vnitřní transformaci porodila dvě děti a s rostoucím věkem má stále krásnější a harmoničtější těhotenství i porody. Její nejmladší syn Hugo přišel, když bylo Evitě necelých 42 let. Byl počat ‚na první dobrou‘ na Svatou Lucii a jeho porod trval skoro euforické 2 hodiny. Portrét fotil manžel Evity, Janík.
▲Eva a Živa
▲ Eva (1984) v roce 2018 porodila ve 34. týdnu těhotenství císařem mrtvou holčičku Živu. S touto zkušeností se vyrovnávala především pomocí nejrůznějších rituálů. Na konci šestinedělí udělala poporodní ženský kruh, kde si dovolila nechat se opečovat a sdílet.
Holčičce také zasadila lípu, pod kterou dala její popel. Proto je lípa vyrůstající z jizvy po císaři namalovaná na vzpomínkovém portrétu. Ten samý den také uspořádala „Oslavu života“, kdy každý z jejích blízkých přátel virtuálně posdílel, jak ten den oslavil život. Absolvovala dále rituál zavinování s Janou Rosou, stejně jako já a mnoho dalších menších rituálů.
▲
Je mi jasné, že téma této výstavy a celé besedy není pro každého. O to větší mám potřebu ho otevírat a odtabuizovávat a jsem velmi vděčná, že celá tato iniciativa ze strany Vlaďky a Gabriely vznikla.
Celkově cítím, že téma smrti se mě bytostně dotýká a chci se mu věnovat hlouběji i profesionálně. Jak jsem psala v předchozím článku “Každý konec je nový začátek“, plánuji se zabývat obřadnictvím, organizací posledního rozloučení a také rituálům zavinování, které mohou být poporodní, ale také uzavírající smrt dítěte či kohokoliv blízkého. Zkrátka jednu důležitou životní etapu, aby bylo možné vkročit do další.
Vše bych ráda dále zaintegrovala psychoterapeutickým výcvikem, na který mě přijali. Ale o tomhle všem napíšu víc až někdy příště.:)