Před rokem a půl jsem napsala článek „Žába na prameni“, ve kterém jsem analyzovala, že touto žábou je moje dizertační práce o antropologickém výzkumu v Peru a že teprve až jí odevzdám, budu se moci otevřít něčemu novému… Rozebírala jsem v něm, že se jedná o víc než jen o „obyčejnou dizertaci“, že její odevzdání je psychomagický akt, kterým nutně musím uzavřít jednu životní etapu, než začnu novou. Došlo mi však, že žádná žába na prameni nikdy neexistovala, že to byl jen konstrukt v mojí hlavě.
Napsání celé práce pro mě bylo nesmírně traumatizující, protože první den výzkumu v Peru jsem otěhotněla a celé těhotenství bylo velmi problematické a náročné po fyzické i psychické stránce. Skončilo předčasným porodem a chlapeček Luchi Antoni mě tady navštívil jen na 9 dní.
Když jsem práci psala, musela jsem poslouchat a zpracovávat desítky rozhovorů z terénu, přičemž většina se nakonec nějak stočila k tématu těhotenství, plánování porodu atd. A i v případech, kdy jsem v rozhovorech explicitně o těhotenství nemluvila, měla jsem s jejich poslechem intenzivní flashback, jak zoufale a bezvýchodně jsem se v té době cítila. Přistoupila jsem k tomu tak, že psaní práce je rituální uzavírání minulosti, toto pojetí mi pomohlo se překonat a nakonec ji dokončit.
Odevzdání (se)
Měla jsem obsedantní potřebu odevzdat dizertaci v nějaké symbolické datum; 4.4. na chlapečkovy narozeniny, 13.4. na den jeho úmrtí, 12.5. na den matek, 12.6. na moje narozeniny..…..
Vše však bylo opředeno mnoha zádrhely a odevzdání se stále posouvalo v řádech měsíců. Den po narozeninách, 13.6. na svatého Antonína, mi došlo, že se na akt odevzdání nesmím upínat jako na životní milník, po kterém se něco magicky změní, zmizí žába z pramene a voda začne proudit. NE. To JÁ se musím změnit, to JÁ se musím rozproudit! TADY A TEĎ. Bez ohledu na dizertaci. Bez ohledu na cokoliv. V ten moment jsem se rozhodla, že se začnu vědomě otevírat novému životu a zjistila jsem, že ta „žába“ existovala jenom v mojí hlavě.
Práci jsem nakonec odevzdala přesně před měsícem, 29.6.2024. Zcela klíčovou roli v tom hrála drahá přítelkyně (a mega bedna,)) Alenka, která u mě byla zrovna na návštěvě, dala mi nesmírně cenné rady a udělala naprosto geniální korektury.
V sekci poděkování jsem uvedla následující:
V neposlední řadě děkuji mému synovi, Luchimu Antonimu, který byl se mnou po celou dobu terénního výzkumu v Peru v letech 2017 a 2018 a byl jeho neoddělitelnou součástí. Jemu tuto dizertační práci věnuji.
Ten den jsem pocítila, že i já se symbolicky odevzdávám ~ životu, vesmíru, lásce.
Kompletně jsem upustila od očekávání nějakého „psychomagického zázraku“, který by po odevzdání nastal, přesto se po pár hodinách událo něco zcela mimořádného! Přišla mi zpráva o tom, že právě zemřela Elena, peruánská babička mého syna, „skoro tchýně“, kterou jsem opravdu milovala a která o mě po celé těhotenství v Peru naprosto neuvěřitelně pečovala. Rozchod s jejím synem nijak nenarušil krásný vztah, který jsme nadále šest let udržovaly.
Zvěst o jejím odchodu mě hluboce zasáhla a přišlo mi naprosto neuvěřitelné, že zemřela TEN DEN, co jsem odevzdala práci, která s ní byla tak bytostně spojená.
Nejzásadnější však bylo, že jsem v tomto kontextu pocítila soucit s jejím synem. Konečně jsem byla schopna vnitřního odpuštění po mnoha letech nenávisti, na kterou jsem sice měla objektivní právo, ale škodila jsem si tím jen sama sobě. Tak moc jsem se roky o odpuštění snažila, nešlo to. Klid a (u)smíření přinesla až naše drahá peruánská maminka Elena svým odchodem na onen svět.
Všechny emoce jsem se následně pokoušela integrovat v Janských Lázních, místě mého početí, kde to miluji. Cítím tam obrovskou energii a napojení na zdroj.
Z Jánských jsem jela rovnou do kavárny Velryba na vernisáž Renáty Drábkové. Předávala jsem tam zároveň obraz mé milé přítelkyni Věře, se kterou jsem se seznámila v roce 2019, když jsem průvodcovala v Peru. Sdílela jsem s ní tehdy na zájezdě svůj příběh, který byl necelý rok po porodu ještě hodně čerstvý.
Chtěla ode mě obrázek, který by byl ideálně nějak spojený se mnou a s Peru. A vybrala si ten nejintimnější autoportrét, který jsem kdy vytvořila. Vznikl právě v Peru, v lednu 2018, přesně v den konce prvního trimestru. Věra je porodní asistentka, takže tento ranně těhotenský autoportrét měl co do symboliky ještě další přesah. Byl následně ústředním obrazem první výstavy MotherHood z roku 2019.
Líbil se jí zároveň triptych svaté Lucie, který jsem namalovala na Kostarice několik dní před vernisáží výstavy Santa Lucía 13.12.2023 v kavárně Prostě Kafe.
Vymyslely jsme tedy verzi těhotenského autoportrétu na zlatém podkladě s bílou svatozáří. Věra chtěla na obraz zakomponovat „pro štěstí“ také pavouka linií kultury Nazca.
Výstava Renáty se jmenovala Radostné Embryo a já na ní tematicky předala obraz, na kterém jsem s malým embryem v lůně. Jen bohužel nebylo moc radostné.
Krásnou perličkou bylo to, že zeď kavárny Velryba, kde jsem tento trojúhelníkový obraz předávala, je pomalována mnoha malými trojúhelníky.
Jediná jistota je změna
Co ale tomuhle všemu předcházelo? Tento článek jsem původně nazvala „jediná jistota je změna“ a pojala ho jako výčet všech zvratů, které nastaly v mém životě a které zapříčinily, že jsem dizertaci nakonec neodevzdala v březnu 2023, jak jsem si to plánovala v článku o „žábě“ . Významný mezník se udál na Matěje, 24.2.2023, kdy mi do života přišlo štěňátko ~ fenka Gaia ~ a já se ten samý den rozhodla odejít z Beseder Gallery, kterou jsem necelé tři roky vedla jako umělecká ředitelka a byla jsem přesvědčená o tom, že tam zůstanu až do smrti. Donutily mě změněné personální a pracovní podmínky, které byly neslučitelné se zachováním vlastního zdravého rozumu. Značná část původního článku byla o tom, co se vlastně stalo a o mé frustraci, kterou jsem zpracovávala velmi dlouho. Teď už jsem ale jinde a vím, že to byla sice důležitá etapa na mé cestě, ale nemá cenu se ohlížet.
Jen pár dní na to jsem spadla na schodech a udělala si výron kotníku. Žila jsem v té době ve Čtyřkolech v domě po pradědečkovi, musela si topit v kamnech a chodit pro dřevo, což bylo o berlích a s bolavou nohou zcela nemožné. Do toho malé hyperaktivní štěně, které se musí co pár hodin venčit. Mimochodem ortézu jsem měla nosit do 4.4. – narozenin malého Luchiho Antoniho. Jak symbolické!
Říkala jsem si, proč mi TOHLE ten vesmír poslal? Došlo mi, že vše se stalo proto, abych se naučila přijímat pomoc, a dokonce si o ní uměla i říct. A abych se dojala nad tím, jak NAPROSTO BOŽÍ přátele mám kolem sebe!!! ♡ Překonala jsem se, požádala jsem o pomoc a světe div se, vesmír mi seslal z nebe DOSLOVA desítky přátel, kteří za mnou jezdili DENNĚ až do Čtyřkol a pomáhali mi – ať už se dřevem nebo s venčením. Bylo to to nejdojemnější, co se mi stalo za posledních několik let!
Vždycky jsem si zakládala na samostatnosti a na tom, že všechno zvládnu. Ať už fyzicky nebo psychicky. Hlavně nikoho neobtěžovat! Tímhle módem jsem se však totálně vyčerpala. Teď jsem navíc pocítila, že ÚPLNĚ VŠECHNO sama nezvládnu, že poustevnický celibát se zvířaty možná taky není ten nejlepší životní plán. Že vlastně nechci skončit jako taková ta bába, co žije sama na vsi v domě plném koček a psů. S touhle představou jsem se už pomalu začínala ztotožňovat, a to samozřejmě ze strachu otevřít srdce a být (zase) zraněná. Tehdy nastal první impuls k myšlence začít se pomalu otevírat.
Uzavření kruhu s výstavou a Michaelem
Na začátku mojí práce pro galerii byla výstava dlouholetého přítele a malíře Michaela Rowlanda „Všechno je metaforou čehokoli jiného“. Majitel galerie, Eugen, se Michaela tehdy zeptal, zda by mu doporučil nějaké další umělce. Michael představil mě, Eugenovi se můj koncept líbil a domluvili jsme se na jednodenní výstavě MotherHood. Následně mi v galerii nabídl práci.
Mou poslední výstavou, kterou jsem pro Beseder Gallery zorganizovala, byla kolektivní výstava pro EndoMarch. Shodou okolností jsem byla součástí této výstavy po boku dalších třech výtvarnic – Veroniky Soukupové, Natálie Vargové a Kateřiny „Zuleyky“ Ziedlerové. Navazovala jsem v ní dvěma portréty EndoBohyně Gabriely Tuatti na výstavu „Plodnost“.
Bylo symbolické, že na dernisáži výstavy 30.3.2023 jsme v galerii zároveň oslavili Michaelovy 52. narozeniny. Kruh se uzavřel.
Cesta z města do Čtyřkol
Další velkou změnou bylo opuštění mého rudého budoáru. Místa, které bylo mou esencí, plné emocí a vzpomínek. Nedovedla jsem si představit, že ho jednoho dne přenechám někomu jinému. A že tu miliardu obrazů, artefaktů a cerepetiček z celého světa vůbec budu schopná vystěhovat. Definitivní rozhodnutí udělat tento krok padlo s odchodem z galerie. Byla jsem najednou bez práce a pronájem bytu se jevil jako akutní řešení. Z velmi symbolického platu fakulty, kde učím a zkouším, se vyžít nedá a výdělky spojené s výtvarným uměním jsou spíše nárazové.
Zajímavou synchronitičkou je, že nyní je nájemnicí v budoáru italská kurátorka jménem Gaia, která po mě na krátký čas převzala i práci v Beseder Gallery (než skončila z podobných důvodů, jako já a x dalších lidí).
Stěhování budoáru se však neobešlo bez mírného hrotu. Přesouvala jsem se totiž do Čtyřkol, kde zrovna probíhala gigantická rekonstrukce, která stále není u konce. Neobešla se bez mnoha šlamastik, kterým vévodilo okradení topenářem o mnoho desítek tisíc.
Zkrátka byl to náročný rok a na psaní dizertace jsem neměla kapacitu. Dopisovala jsem ji mezi sutí a řinčením sbíječek. Všechno ale dobře dopadlo, topení se taky nainstalovalo za účasti božského kamaráda Jiřího, který se do toho pustil za 5 minut 12 před zimou se skvělým topenářem Ondrou. Ten byl ale už asi patnáctý topenář po plejádě totálních debilů, mamlasů a zlodějů. Zkušenost naprosto k nevíře.
Dům je nyní obyvatelný a já jsem v něm šťastná. Cítím se v něm opravdu DOMA. Cítím svoje kořeny. Vždycky jsem k němu měla hluboký vztah. Ještě se však zintenzivnil, když jsem zde na zahradě, 12.4.2019, den před vernisáží první výstavy „MotherHood“ zasadila lípu, pod kterou jsem uložila k věčnému pokoji popel mého chlapečka. Není náhoda, že jeho druhé jméno ~ Antoni ~ dostal právě po pradědečkovi (vedle dalších významných Antonínů), který skoro před sto lety tento dům koupil.
V triku na Kostariku
Další změnou byl návrat k práci turistické průvodkyně. Po mnohaletých zkušenostech v Peru jezdím nyní zájezdy na Kostariku s CK Alvarez. Vytvořila jsem pro ně v roce 2020 na zakázku design, který vycházel z aktuálního katalogu cestovky a těšila jsem se, jak pojedu další zájezd a celá parta bude mít materiály a trika s mým obrázkem. Jenže zrovna přišel koviďáček, já mezitím začala pracovat pro galerii a myslela jsem si, že se k průvodcování už nikdy nevrátím. Vše se opět změnilo a sen průvodcovat partu lidí, co mají trika s mým designem se nakonec splnil. 🙂
Pramen proudí... a co dál?
Jedna životní etapa tedy končí a v plném slova smyslu se uzavře až dizertaci obhájím a udělám státnice. S koncem působení na fakultě jsem však pocítila podivné prázdno a jako věčného studenta mě osvítila myšlenka přihlásit se na dvousemestrální kurz psychologie pořádaný Filosofickou fakultou Univerzity Karlovy a na psychoterapeutický výcvik Pražské vysoké školy psychosociálních studií, který také hodně vychází z antropologie.
Moje vize je prohloubit to, čemu se už věnuji – konceptuální obrázky s příběhem, terapeutickým a psychomagickým přesahem. Dodat této aktivitě profesionální rámec, a nakonec vše doplňovat či propojovat s různými aktivitami a rituály v alternativně-spirituálním duchu. Toto propojení vědy a spirituality považuji za velmi efektivní a léčivé.
V motivačním dopise, který byl součástí přihlášky na výcvik, jsem uvedla následující:
Když jsem se snažila vyrovnat se smrtí chlapečka, měla jsem několik velmi tristních zkušeností a dospěla jsem k závěru, že citliví a empatičtí profesionálové v tomto oboru chybí.*Téma perinatální ztráty dítěte je tabu, se kterým lidé nechtějí nebo neumí pracovat. Jedná se totiž o nepřenositelnou zkušenost a jsem přesvědčená o tom, že takovým tématem se psychoterapeuticky může nejlépe zabývat ten, kdo má osobní zkušenost, kterou nějakým způsobem sám integroval a překonal.
Neodvažovala bych se tvrdit, že jsem zkušenost ztráty plně integrovala, zpracovala a vyléčila, ušla jsem však obrovský kus cesty, na které kráčím pořád. Po mnoha peripetiích a životních změnách jsem dospěla k nalézání smysluplnosti právě ve věnování se tématu (nejen perinatální) smrti. Za velmi významný a nesmírně smysluplný mezník na mé cestě považuji právě psychoterapeutický výcvik, který mi může pomoci jednak sebezkušenostně k další integraci prožitého traumatu a jednak v rámci celého výcviku k tomu, zapojit psychoterapeutický aspekt do mé práce při arteterapeutickém pomáhání především ženám a rodinám nejen po perinatální ztrátě, ale při setkání se smrtí obecně.
(*Jedinou výjimkou je naprosto úžasná psychoterapeutka Jana Kučerová, kterou mohu vřele doporučit! ♡)
Inspirací na mé cestě byla (a je) kamarádka a také moje modelka druhé výstavy MotherHood, Adriana, která má příběh až neuvěřitelně podobný tomu mému!
• Obě jsme antropoložky studující na stejné fakultě a turistické průvodkyně.
• Obě jsme měly jako prvorodičky miminko s cizincem.
• Obě jsme měly velmi komplikovaný porod císařem.
• Obě jsme o miminko přišly několik dní po předčasném porodu ve 24.týdnu, přestože se mu nejdřív dařilo skvěle.
S Adrianou jsem udělala silný a osobní rozhovor na téma, co ženě po ztrátě miminka ZÁSADNĚ neříkat a co jí naopak může pomoci:
Otevřeně o svém příběhu také mluvila ve skvělém rozhovoru s Lucií Výbornou.
Je přesně tou osobou, která se neutápí v roli oběti, ale snaží se aktivně měnit věci a svět k lepšímu. Po tristní zkušenosti s pohřební službou, která organizovala rozloučení s jejím chlapečkem Timim, se rozhodla věnovat alternativnímu pohřebnictví a stala se pohřební průvodkyní.
Nejdřív mě osvítila myšlenka, že bychom mohly spolupracovat a zakomponovávat do alternativního pohřebního rituálu moje vzpomínkové obrázky na míru. Pak jsem dostala další impuls, že bych se sama mohla věnovat pohřebnictví a doprovázení. Věřím, že pohřeb může být krásnou oslavou života a vzpomínek na milovanou osobu. Přihlásila jsem se tedy na kurz doprovázení od organizace Ke Kořenům.
Mimochodem kurz se koná Prostoru8, kde jsem měla v roce 2017 výstavu při slavnostním otevření tohoto místa a na ilustrativním obrázku ke kurzu je stále ještě vidět jeden můj obraz, který tam po výstavě nějaký čas zůstal jako dekorace (vlevo za oknem:)).
Myšlenka, že bych sama mohla tyto rituály vést, mě naprosto nadchla! Na kurz pojedu v polovině v listopadu, a pokud by někdo chtěl rituál zavinování se mnou absolvovat, budu ho pak nabízet za zaváděcí cenu. Měli byste zájem? Dejte vědět! 🙂
